Moje cesta do tinnitusového pekla – 1. část: jízda peklem

Ahoj, jmenuji se Dustin Müller. Jako člověk, který tinnitus měl – a to opakovaně –, jsem cítil velkou potřebu napsat tuto stránku: abych svými rešeršemi a vlastními zkušenostmi ukázal ostatním lidem s tinnitem, jak jsem dospěl k úplnému vyléčení. Ale než vysvětlím, co se v mých uších stalo, musím vyprávět, jak to u mě vůbec začalo.

Jednu věc předem: je to už přes 14 let. Většinu scén si pamatuju, jako by to bylo včera – u pár detailů můžu něco poplést. To se snad dá pochopit.

Podzim 2011: první diskotéka

Je ti 23, máš energie na rozdávání a myslíš si, že tělo zvládne všechno. S tímto nastavením jsem zacházel i se svýma ušima. Miloval jsem hudbu. Roky jsem ji poslouchal ve sluchátkách tak hlasitě, že ji rodiče slyšeli přes zavřené dveře mého pokoje. Systém už byl „rozvařený“, aniž bych o tom věděl.

Začalo to mým bratrancem. Nikdy jsem nebyl na diskotéce a on říkal: Pojď tentokrát se mnou do U60311 ve Frankfurtu – „není tam tak plno jako jinde, je to fakt skvělá zábava“. Protože jsem s ním jinak moc rád slavil v soukromí, krátce jsem zaváhal a souhlasil. Už na schodech dolů, sál byl určitě ještě 40 metrů daleko, byly basy pořádně cítit. Přesto jsem se těšil. Naivní, jak jsem byl, jsem se uvnitř postavil na nejlepší volné místo – pouhých šest až osm metrů před reproduktory, levým uchem přesně ke zdroji zvuku. Zhruba čtyři hodiny. Přesně to byl okamžik, kdy vznikl můj první tinnitus.

Ráno poté: tah doleva

Teprve na schodech nahoru směrem k východu jsem si všiml, jak šílený tlak mám v uších – vlevo větší než vpravo. Všechno znělo tlumeně, jako pod vodou, a některé zvuky trochu bolely. Dost zmateně jsem se bratrance zeptal, jestli ten tlak má taky. „Jo, to nic není, zase to přejde.“ Tak jsem si s tím dál nelámal hlavu, jeli jsme vlakem domů a já si šel lehnout a chrnět – v hlavě: zítra to bude o dost lepší.

Druhý den ráno jsem se leknutím probudil ze zmateného opileckého snu – a se silnými poruchami rovnováhy spadl rovnou zpátky do polštáře. Pár minut jsem zůstal ležet, abych se vzpamatoval. Při druhém pokusu, úplně pomalu, jsem si uvědomil, jak silně mě to táhne doleva: bylo těžké udržet hlavu rovně a vstát, aniž bych se převážil doleva dopředu, bylo skoro nemožné. Nakonec to šlo a nějak jsem se protloukl dnem – s aktivním vyrovnáváním toho tahu. Tlak tam pořád byl, ale už jen vlevo a výrazně slabší než v noci.

Jsem člověk, který svému tělu hodně věří. Tak jsem si nedělal velké starosti: čas to spraví. A taky to tak vypadalo – tah doleva polevoval, tlak skoro zmizel. Vydechl jsem si.

3. den: vychází to ze mě

Třetí den po diskotéce. Probudil jsem se a najednou slyšel zvuk podobný pípání ledničky. Co to sakra je? Přiblížil jsem hlavu ke zdi. Poslouchal u zásuvky. Zkontroloval počítač i budík. Nic. Pak jsem si položil ruce na uši.

Do prdele. Vychází to ze mě. Je to v mojí hlavě.

Několik minut jsem stál v šoku. Co to je? Zůstane to? V levém uchu dunění, šumění, sirény a hlasité pískání. V pravém uchu jsem už v tu chvíli vnímal slabý pískavý tón. Navzdory šoku jsem si myslel: Ono to zase přejde.

Čtrnáctidenní lhůta

Udělal jsem to, co by v téhle situaci nejspíš udělal každý: objednal jsem se ke svému ORL lékaři, kterého jsem znal od dětství – a do té doby pročesával internet. Proč nejdřív ten tlak, proč ta závrať a proč teď ty tóny, které nepřestávají? Během pár minut jsem měl odpovědi: náhlá percepční nedoslýchavost a poškození vnitřního ucha. Trvalé zhoršení sluchu, často ušní šelesty. A pak věta, ze které mi tuhla krev v žilách: „Musí se to léčit do 14 dnů – jinak celý stav přejde do chronicity a člověku zůstane na celý život.“ Na fóru tinnitus.de jsem četl vlákna lidí, kteří s tou věcí žili už pět let. Pět let? Do prdele svatý.

Termín byl už za pár dní. Tak jsem si dodával odvahy a vydržel čekat.

ORL číslo 1: „To neposlouchejte“

Když jsem konečně mohl do ordinace, pocítil jsem pořádnou úlevu: naděje, za chvíli bude všechno dobré. Stručně jsem popsal návštěvu diskotéky a co mě od té doby trápilo. Poslouchal, nejdřív nic neříkal, svými nástroji mi prohlížel uši. Zeptal jsem se: Co mám teď dělat, co se tam přesně stalo? On, už trochu otráveně: „Jó, to neposlouchejte. Pusťte si trochu hudby, abyste ty tóny překryl.“ Já: „Ale přece se to musí léčit do 14 dnů? A je další vystavování zvuku opravdu rozumné?“ On: „Teď nejdřív uděláme audiometrii.“ Řekl to a odešel z místnosti.

Překvapeně jsem se za ním díval a přemýšlel, jestli by jiný lékař třeba nevěděl víc. Sotva jsem tu myšlenku dokončil, zavolala asistentka: pojďte, audiometrie.

Audiometrie: teprve v tichu si toho člověk všimne

Teprve při vstupu do zvukotěsné kabiny jsem si uvědomil, jak vážné moje poškození sluchu opravdu je. Místnost byla úplně izolovaná od okolí – a v tom tichu jsem slyšel každý jednotlivý zvuk ve svých uších, nepředstavitelně hlasitě. Test měl tři části: nejdřív určit frekvenci a hlasitost mého tinnitu, pak celkovou sluchovou schopnost, nakonec kostní vedení přes lebku – sluchátka při tom byla pod ušima nebo nad nimi, tak přesně už si to nepamatuju. Potom zpátky do čekárny.

Rozsudek: „Naučte se s tím žít“

Za chvíli mě zavolal zpátky a tentokrát z toho byl delší rozhovor. S nálezem v ruce mi vážným, rozhodným tónem vysvětlil, že jsem si návštěvou diskotéky trvale lehce poškodil sluch a že se s tím nedá nic dělat.

Na chvíli jsem opravdu ztratil řeč. Mezitím mi znovu prohlížel uši. Trochu roztřeseně jsem se zeptal, jestli není nějaká šance dát to zase do pořádku. Znovu lehce podrážděně: „Musíte se s tím naučit žít. Neposlouchat to, odvést pozornost, nasadit si sluchátka.“ Na mou – zpětně absurdní – otázku, jestli smím dál chodit na diskotéky: „Ano, to nezpůsobí žádné problémy.“ Tím se rozloučil a odešel z místnosti.

Přísaha

Odešel jsem z ordinace ohromený a dost na dně, s nálezy v ruce. Během jízdy domů mi běžela hlavou jediná věc: s tímhle rozhodně nebudu žít celý život. Přísahal jsem si: Zkusím všechno myslitelné, abych se tinnitu zbavil – nebo už nechci žít. (Bylo to spíš takové prohlášení než něco myšleného smrtelně vážně. Přesto: ten stav byl zdrcující.)

Když jsem dorazil domů, přišla nová vlna naděje. Prostě jsem nedokázal uvěřit, že žádný lékař v Německu neví, co tinnitus je a jak se léčí. Tak jsem si hned znovu sedl k počítači a psal do dalších ORL ordinací, dokud jsem nesehnal brzký termín.

Co nabízel internet

Během těch pár dní do dalšího termínu jsem si poprvé začal pořádně zjišťovat informace – a narazil na ohromující množství toho, jak se s tinnitem žije, co má pomáhat a co tinnitus údajně vůbec je:

• Kortizon a ginkgo: Protizánětlivé působení, podpora prokrvení, aby se sluch zotavil – znělo to logicky.
• Čelist a šíje (CMD/krční páteř): Svalové napětí má vyvolávat ty zvuky. Sám jsem sice cítil, že pohyby čelisti a hlavy dokážu tón výrazně ovlivnit – ale tu věc jsem si přivodil na diskotéce. Že by ji udržoval nějaký sval, tomu jsem už tehdy moc nevěřil.
• TRT a maskování: Překrýt ho jinými zvuky. To jsem chápal: na radu lékaře jsem přece dál poslouchal hudbu a tón se tím dal dobře překrýt, někdy dokonce znatelně ztišit – jenže po chvíli se vždycky vrátil. A pak agresivnější a hlasitější než předtím. Proč, to pro mě tehdy byla velká záhada.
• Doplňky stravy: Těm jsem se smál. Můj bratranec – zrovna ten z diskotéky – tehdy bral takový přípravek od A do Z a já ho před mámou pomlouval: Jak na to může někdo naletět a vyhazovat za to peníze? Tělo to nepotřebuje, všechno dostáváme z jídla. Dokonce mi nějaké nabídl. Jen jsem si pomyslel: Dej mi s tím pokoj. Že se po letech zbavím tinnitu právě touhle cestou, by mě ani ve snu nenapadlo.

ORL číslo 2: ginkgo a půlvěta

Ráno před druhým termínem byl tinnitus najednou výrazně hlasitější – i tiché pípání vpravo. Nedokázal jsem si vysvětlit proč. (Později jsem to dokázal přičíst zvukové zátěži: hudba a v noci bílý šum, všechno na radu lékaře.) Vyrazil jsem ještě sklíčenější, než jsem už byl.

Tenhle ORL lékař byl opravdu milý a povzbudivý. Tinnitus je prý ještě docela čerstvý, časem určitě zase zmizí. Předepsal ginkgo, doporučil dostatek spánku a pohybu kvůli prokrvení. Položil jsem své otázky. Sluchátka? „To je dokonce výhodné, abyste odvedl pozornost.“ Diskotéky? To mě překvapilo: těm se mám zatím pár týdnů vyhýbat. A ty tři měsíce, po kterých má být tinnitus chronický? „Nejdřív uvidíme, jak vám bude v příštích týdnech.“ Já: „Ale pak už se opravdu nedá vyléčit?“ On, trochu zaskočeně: „Člověk se ho taky může naučit kompenzovat – tedy ho úplně vytěsnit.“

A byla tu zase, ta půlvěta.

Uběhlo mnoho týdnů

Tak ubíhaly další dny a týdny v naději, že čekání, ginkgo a rady lékaře tinnitus ztiší – nebo ho odstraní úplně. Tón kolísal. Přes den mě škola dobře rozptylovala. Večer až do usnutí jsem ho překrýval hudbou ve sluchátkách a bílým šumem z YouTube – vodopády, celý večer. Tak se to dalo jakž takž snášet. Myslel jsem si.

Druhá náhlá percepční nedoslýchavost: půl salta v hlavě

Jednou, po několika týdnech, přišlo probuzení. Probudil jsem se a v levém uchu jsem měl znovu ten pocit tlaku. Namlouval jsem si, že to je po náhlé percepční nedoslýchavosti asi normální, že se něco takového občas vrátí a nic to neznamená – a jel jsem do školy. Už cestou jsem si všiml, že se mi točí hlava a vrátil se tah doleva; bylo obtížné držet se v jízdním pruhu. Vlastně by bylo rozumnější se otočit. Jenže výuka stála peníze a já jsem nechtěl nic zmeškat.

A měl jsem zapnuté autorádio. Pořádně nahlas. Hrály moje oblíbené písničky, úplně jsem se do nich ponořil, cítil jsem, jak basy vibrují autem – lidé ve vedlejším autě se dívali ke mně. Byl to skvělý pocit, až na ten zasraný tinnitus. Zpětně to byly skoro tři čtvrtě diskotéky.

V první hodině to začalo: zkreslený sluch a běžné zvuky najednou bolely – hyperakuze. Snažil jsem se sledovat výuku a celé to ignorovat. Šlo to spíš špatně než dobře; sotva jsem rozuměl tomu, co se vpředu říkalo. Během dalších hodin tlak v levém uchu dál a dál sílil. Seděl jsem tam neklidný, ale nedával jsem na sobě nic znát a snažil se to přetrpět – až se mi najednou obraz před očima začal svisle otáčet. Jako půl salta v hlavě.

Trvalo to jen pár sekund. Pak byl obraz zase normální, ale zůstala silná houpavá závrať, můj starý tah doleva a ten tlumený sluch vlevo. V panice jsem se snažil pochopit, co se to ve mně právě děje – a hlavně zařídit, aby si toho nikdo kolem mě nevšiml. Ze studu. Chtěl jsem okamžitě ven, domů, ale zároveň jsem na sebe rozhodně nechtěl upozornit. Tak jsem zůstal sedět. Díkybohu už nebylo dlouho do přestávky. Když zazvonilo, popadl jsem tašku a vytratil se.

Jízda domů byla nezodpovědná: kvůli závrati jsem musel každých pár sekund korigovat směr. Jenže jsem chtěl prostě jen domů a cesta byla krátká. Zpětně to byla jedna z nejvíc stresujících situací vůbec – tělo úplně bláznilo a k tomu strach, že si někdo všimne mé paniky.

ORL lékař číslo 3: „Další náhlá percepční nedoslýchavost“ – a jedna nabídka

Sotva jsem byl doma, tentokrát jsem neváhal a ještě ten den se objednal – k ORL lékaři číslo 3, na velmi brzký termín. Vyprávěl jsem mu, co se stalo při výuce. Poslouchal, ale zatím neudělal žádný závěr; poslal mě na vyšetření sluchu a – protože jsem zmínil ucpaný nos – na čichový test. Potom test na „benigní polohovou závrať“: dát hlavu do určitých poloh. Nezměnilo to vůbec nic. Odešel z místnosti a řekl, že si mě za chvíli ještě zavolá jeho kolegyně.

Lékařka mi ustaraným, ale optimistickým tónem řekla, že mám znovu náhlou percepční nedoslýchavost – ta prý velmi pravděpodobně během příštích 14 dnů odezní. A protože čichový test ukázal, že mám horší čich než běžný člověk, mohl prý tinnitus pocházet i z ucpaných vedlejších nosních dutin. Další náhlá percepční nedoslýchavost mě šokovala; zbytek mě skoro zase povzbudil. Dokud zcela nečekaně nedodala: „Víte, mnoho lidí při něčem takovém propadne depresi. Pokud potíže zůstanou, můžu vám ráda předepsat antidepresiva.“

Seděl jsem tam a nevěřil vlastním uším. Zhroutila se mi rovnováha – a řešením měla být psychofarmaka? Když jsem odcházel z ordinace, myslel jsem už jen na jediné: Prosím tě, milý Bože, ať tahle celá paleta příznaků za těch 14 dní zmizí. Nechtěl jsem s tím žít a rozhodně jsem nechtěl žádná psychofarmaka.

ORL lékař číslo 4: specialista a problém v hlavě

Doma jsem přemýšlel ze všech stran, co bych ještě mohl udělat – a vzpomněl jsem si na léčbu kortizonem, o které jsem četl na internetu. Žádný lékař ji dosud ani nezmínil. Tentokrát jsem tedy cíleně hledal ORL lékaře, který se specializuje na náhlou percepční nedoslýchavost a tinnitus. Na termín jsem si musel počkat.

Protože houpavá závrať, poruchy rovnováhy, zkreslený sluch, přecitlivělost, tlak v uchu a samozřejmě tinnitus zůstávaly beze změny, přerušil jsem školu. A velkou část dne jsem trávil na fóru tinnitus.de. Tam jsem si všiml, že velmi mnoho lidí dostalo tinnitus úplně stejně jako já – diskotéka, hlasitá hudba, poškození sluchu třeskem. A četl jsem, co už ostatní vyzkoušeli: hyperbarickou kyslíkovou terapii (na fóru hodnocenou spíš negativně – rychle jsem ji zase pustil z hlavy), přístroje TRT (údajně jen krátkodobě, dlouhodobě často horší a pojišťovna je nehradí – vyškrtnuto z mého seznamu), dokonce operace s implantátem (pro mě až jako úplně poslední nouzové řešení – hodně daleko dozadu na seznam). O léčbě kortizonem se všude psalo: k ničemu. Vzal jsem to na vědomí. Jenže tehdy jsem měl ještě velmi silnou víru v lékaře a nechtěl jsem celý život litovat, že jsem nevyzkoušel tolik vychvalovanou možnost.

Pak přišel termín. ORL lékař číslo 4. Přes to všechno jsem měl zase velkou naději: specialista a léčba kortizonem pořád ještě připadala v úvahu. Nejdřív chtěl audiometrii – když jsem řekl, že už jsem měl dvě, nechal to být, kvůli pojišťovně. Tak jsem vyprávěl. Diskotéka, ostatní ORL lékaři, škola, salto, všechno, v jednom dlouhém, monotónním monologu. Poslouchal, aniž mě přerušoval. A pak, místo aby se k čemukoli z toho vyjádřil: „Slyšel jste někdy o kognitivně-behaviorální terapii?“

Já: „Ne, vlastně ne. Co to má znamenat?“
On: „Váš problém spočívá hlavně v tom, že se příliš soustředíte na své sluchové potíže. Tím tinnitus udržujete a zesilujete.“
Já: „Aha, to je zajímavé… tak proto se tedy pořád říká, že má člověk odvést pozornost jinam.“
On: „Podle nejnovějšího výzkumu je chronický tinnitus především příliš silné soustředění mozku na zvuky.“
Já: „Ale ten zvuk přece vznikl kvůli návštěvě diskotéky, kvůli náhlé percepční nedoslýchavosti, kvůli poškození…“

Na otázku ohledně kortizonu: smysl prý má jen během prvních 14 dnů. U mě je prý nutné vycházet z fantomového zvuku – mozek se snaží kompenzovat ztracené frekvence a sám vytváří tón; čím víc se na něj soustředím, tím hlasitější a trvalejší bude. Pak ještě TRT, velmi slibná. Řekl jsem, že protizvuky už dávno zkouším a dlouhodobě se mi kvůli nim tinnitus jen zhoršoval. Vstal: musím prý používat ty speciální přístroje, a to dlouhodobě. Podání ruky, rozloučení.

Příspěvek na fóru: laser, lékař v Řezně – a můj seznam

Tentokrát jsem byl opravdu zoufalý. Léčba kortizonem, v mých očích nejslibnější možnost, byla ze hry – a „odborník na tinnitus“ mi právě vysvětlil, že si zvuky vytváří moje hlava sama. Jediná útěcha: tři měsíce ještě neuplynuly. A fórum. Tam jsem trávil dny. Týdny.

Jednou jsem v rubrice „Zprávy o zkušenostech“, na úplně posledních stránkách, narazil na téma nazvané „Co vám opravdu pomohlo“. První příspěvek napsal uživatel, který si říkal „Tinnitus-Patient“. Pomohlo mu prý jediné: takzvaná nízkoúrovňová laserová terapie. Ta mu prý úplně vyléčila tinnitus i všechny ostatní ušní potíže. Všechno ostatní – přesně ty věci, které jsem měl za sebou i já – mu prý nepomohlo.

Ten příspěvek mě tehdy hodně zasáhl. Měl jsem pocit, že jsem prohledal půl internetu: lékaře, kliniky, studie, lidi s tinnitem, kteří našli uznávanou metodu vyléčení – a pak si někdo jen tak přijde a napíše, že ho vyléčila nějaká podivná laserová terapie. Okamžitě naděje, úleva, radost. A hned za tím pořádná porce skepse: v komentářích pod příspěvkem tu metodu rozcupovali. Nevěděl jsem, na kterou stranu se přiklonit. Bylo by tak krásné mít konečně nějaké stéblo, kterého bych se mohl chytit.

Googlil jsem: „nízkoúrovňová laserová terapie tinnitus“, „LLLT“. A našel jsem – stejně jako u TRT a všeho ostatního – hlavně samé negativní věci: nebezpečné, šarlatánství. Nenabízela to žádná klinika ani „normální“ lékař, ale jen jistý dr. Wilden v Řezně. Soukromá ordinace, bez úhrady pojišťovnou, údajně drahé. A tak jsem – s těžkým srdcem – ze svého seznamu vyškrtl i tuto terapii.

Prozatím

Nejhorší chvíle: moje vlastní narozeniny

Dny ubíhaly a s ušima to bylo čím dál horší. Tak zlé, že jsem musel předčasně ukončit oslavu svých vlastních narozenin – asi měsíc a půl po první náhlé percepční nedoslýchavosti. Hyperakuze a zkreslený sluch mě doháněly k šílenství a často už jsem nerozuměl tomu, co říkají moji přátelé a příbuzní: tinnitus přehlušoval řeč a některá písmena najednou zněla jinak než předtím – „S“ jako „F“, „T“ jako „D“. Už jsem to nemohl vydržet a jel domů.

I závrať byla čím dál horší, chvílemi tak silná, že jsem ztrácel stabilitu a hrozilo, že se převážím. (Později se ukázalo: Ménièrova choroba.)

A tak jsem tam seděl. Už žádná škola, žádný posun. Izolovaný, odříznutý – od hluku, od přátel, od života. Lékaři mě nechali na holičkách a vtloukli mi do hlavy, že mi v hlavě straší a potřebuju antidepresiva.

V následujících dnech ale přišel skutečný klíčový zážitek.

První klíčový zážitek: odsávačka na univerzitní klinice

Jako bych toho už neměl dost, přidalo se ještě něco: pořádný zánět zvukovodu. K tomu musím říct, že mám od dětství atopický ekzém a lupénku, hlavně ve zvukovodech – a kvůli narušené kůži, vodě z bazénu a vatovým tyčinkám proti svědění jsem měl v uších neustále infekce. Zrovna o víkendu, pozdě večer. Zpětně to byla opravdová šťastná náhoda.

Bolestí jsem se dovlekl na pohotovost univerzitní kliniky ve Frankfurtu. A protože má dobrou pověst, využil jsem příležitosti a vyprávěl lékaři svůj příběh s tinnitem. Vzal ho na vědomí, ale nejdřív se soustředil na zánět – vyšetřil uši a začal drobnou odsávačkou odsávat zvukovody.

A přesně tehdy se to stalo. Během několika sekund jsem cítil, jak tinnitus v levém uchu agresivně reaguje na rámus přímo ve zvukovodu. Potom v pravém uchu: úplně totéž. Tvrzení, že se to celé odehrává v mé hlavě, tedy prostě nemohlo být pravdivé. Zdroj byl pořád tam dole v uchu.

Ještě jsem seděl na křesle, když jsem se v tu chvíli rozhodl zjistit, proč můj sluch tak prudce reaguje na hlasitost – a hlavně: co se stane, když se člověk po delší dobu důsledně vyhne hluku.

Univerzitní klinika: kortizon, notebook, gázové obvazy

Když skončil, zeptal se, jak dlouho je to od náhlé percepční nedoslýchavosti. Asi dva měsíce. Kortizon se prý běžně podává jen při akutní náhlé percepční nedoslýchavosti – ale protože u mě ještě neuplynuly tři měsíce, stojí to za pokus. Okamžitě jsem souhlasil. Krátce se poradil s kolegy (přece jen jsem tam nečekaně přišel uprostřed noci), pak souhlasili všichni. Rodiče mi přivezli prádlo a notebook a strávil jsem noc v nemocnici.

Po krátkém spánku přišlo ráno – a hned po probuzení jsem si všiml, že se tinnitus znovu výrazně zhoršil. Zoufalý a zároveň rozrušený jsem si říkal: ta souvislost mezi hlukem a zhoršením prostě musí být skutečná. Pak si mě zavolali na ORL oddělení. ORL lékař číslo 6. Nejdřív audiometrie – a opravdu, všechny hodnoty se viditelně zhoršily: tinnitus hlasitější, sluchové ztráty větší a také test porozumění řeči dopadl odpovídajícím způsobem špatně.

I tohoto lékaře jsem se zeptal, co tedy můžu dělat. Nereagoval. Naléhal jsem dál – a řekl mu úplně jasně, že pokud tinnitus nezmizí, ukončím svůj život. (Jak jsem už říkal: spíš jen tak prohozené. Chtěl jsem na lékaře zatlačit, aby udělali všechno pro to, aby mi pomohli.) On: „Ale ne, takové věci neříkejte, my to zvládneme. Teď nejdřív dostanete infuze.“

Zpátky na pokoji, uvnitř úplně neposedný, jsem si hned sedl k notebooku. Musel jsem zjistit, jak je to s tím hlukem a zhoršením – vždyť se přece říkalo, že chronický tinnitus je čistě záležitost hlavy. Googlil jsem něco jako „tinnitus horší kvůli hluku“ – a zase jsem se dostal přímo k tomu uživateli „Tinnitus-Patient“ z fóra, tentokrát na jeho vlastní web. (Že má dokonce vlastní web, na mě tehdy opravdu udělalo dojem.) Podrobně tam stálo, že další hluk zhoršuje tinnitus a všechny ostatní sluchové potíže. A odkaz na dr. Wildena. Klikl jsem na něj.

Ten web byl zjevení. To, co tam stálo, přesně odpovídalo tomu, co jsem právě zažil při odsávání. Četl jsem ho pořád dokola a byl si čím dál jistější: ta laserová terapie a Wildenova slova prostě musí být pravdivé. Moje naděje byla zase úplně nahoře. Jenže jsem byl student a na nejspíš velmi drahou léčbu jsem zkrátka neměl peníze. Tak jsem se prozatím spolehl na kortizon.

Po třech dnech mě propustili. A kupodivu byl tinnitus někdy během těch dnů opravdu znatelně tišší a méně agresivní. Radoval jsem se jako blázen – ale byl jsem zmatený z toho, čím přesně to teď bylo.

Nejdřív jsem věřil, že za to může kortizon. Jenže když jsem v dalších dnech na Wildenově webu znovu četl, jak zásadní je aktivně vyhledávat ticho a nejlépe nosit špunty do uší, zasáhlo mě to jako blesk: od ošetření v nemocnici jsem měl obě uši úplně ucpané gázovými obvazy! Moje uši byly celé dny odříznuté od okolního světa – a tím od veškerého hluku. Člověk si dovede představit, jaký zmatek v pocitech to spustilo: údiv, naděje, úleva, strach, vztek na lékaře, kteří něco takového nevědí. Ale pořád v tom byla příliš velká porce skepse. Možná to všechno byla jen náhoda. Možná se to samo zase zhorší. Možná za tím přece jen byl pouze kortizon.

Když mi asi po týdnu obvazy vyndali, všiml jsem si toho ale úplně jasně: sluch se trochu zotavil, všechny příznaky zeslábly. Ještě jsem nevěděl, co si s tím počít – ale odteď jsem své uši, proti všem radám lékařů i obecnému názoru na internetu, už nevystavoval žádnému zbytečnému hluku. Žádná hudba, žádná sluchátka, žádné vysávání.

Rána: tinnitus není nic pevného

Uběhlo pár dní. A pak přišel definitivní důkaz – zase díky zánětu. Protože zbýval ještě lehký zánět, musel jsem si opakovaně držet přímo u ucha malou lahvičku, ze které vycházel krém. A najednou se přímo uprostřed ucha ozvala opravdu prudká rána (u otvoru se nejspíš vytvořila malá zátka). Ve zlomku sekundy se můj tinnitus rozeřval – ALE během chvilky se vrátil na svou „normální“ úroveň.

Po té ráně jsem byl úplně v euforii, protože mi došlo: tinnitus není nic „pevného“, ale je dynamický. Reaguje na hluk – a když člověk udělá ještě krok dál a žije téměř v tichu, slábne. Alespoň v mém případě, u tinnitu způsobeného hlukem, už se to od té chvíle nedalo popřít.

Od té chvíle jsem trávil co nejvíc času v tichu. Hudba, filmy, setkávání s přáteli se staly jakousi odměnou – když jsem předtím dost dlouho šetřil uši. A když už, tak bez sluchátek, velmi tiše a jen na chvilku.

Ubíhaly dny a týdny. Ubíhaly měsíce.

Osmý měsíc: stagnace na 25 procentech

A co mám říct: tinnitus opravdu měsíc od měsíce slábl, spolu s ostatními sluchovými potížemi. Zpětně bych řekl, že asi osm měsíců po diskotéce byl o čtvrtinu tišší – a na té úrovni se ustálil.

Samozřejmě jsem nemohl dodržovat úplné ticho pořád. Už jen nezbytná jízda autem – 200 kilometrů tam a zpět, a ano, i se zavřenými okny je delší jízda pro uši hluk – nechala tinnitus znovu vyskočit na úroveň před týdnem. Týden šetření uší zbytečně. Stejně tak jakékoli jiné vystavení zvuku (tehdy jsem vyzkoušel všechno). I pokus poslouchat večer chvíli hudbu ve sluchátkách na čtvrtinu obvyklé hlasitosti vedl k zastavení zlepšování nebo ke kroku zpátky.

A pak se prostě zastavil. Na zlepšení asi o 20 až 25 procent – ať jsem zkoušel cokoli. Vyhýbal jsem se rozhovorům, pořád nosil špunty do uší, celé dny seděl sám ve svém pokoji a dokonce jsem z něj odnesl tikající nástěnné hodiny. Už jsem nechodil ani nakupovat. Jediné, co jsem v těch týdnech dělal, bylo čtení a hraní her – samozřejmě bez zvuku. Vím, že to při čtení působí dost paranoidně. Ale po osmi měsících tinnitu a šesti měsících bez zážitků jsem toho měl tak plné zuby, že jsem to prostě snášel.

Přesto: ráno jsem pozorně naslouchal, často se špunty v uších, abych to líp zkontroloval – a už se nic nedělo. Nula.

Jednou už se takový život v úplném tichu a bez lidí prostě nedal vydržet. Ze stesku jsem začal zase žít aspoň trochu normálně. A přišlo to, co přijít muselo: každodenní hluk, dokonce i se špunty v uších, tinnitus znovu výrazně zesílil – přestože jsem se dál přísně vyhýbal hudbě, vysávání a všemu ostatnímu hlasitému. To mě ničilo. Opravdu jsem si myslel, že mám řešení a stačí ho jen dost dlouho dodržovat. Byl jsem v dilematu.

Čelist, šíje, atlas: slepá ulička

Tak jsem si zase sedl k počítači a hledal všechno o souvislosti mezi čelistí a tinnitem. Netrvalo dlouho a narazil jsem na CMD – kraniomandibulární dysfunkci. Příznaky seděly přesně: lupání při žvýkání – sedí. Bolesti spánků, tenzní bolesti hlavy – sedí. Bolesti zubů, jak mi už říkala zubařka – sedí. A CMD prý často doprovází syndrom krční páteře – i se šíjí jsem míval potíže. U zubaře jsem dostal skusovou dlahu. V ortopedickém centru mi po CT vyšetření zjistili syndrom krční páteře; až se vyřeší, zlepší se i tinnitus, ujišťoval mě lékař. Jestli už pomohl i jiným lidem s tinnitem? Stručně a jasně: „Ano.“

Předepsal mi speciální silový trénink (Med X), který cíleně vyrovnává svalové dysbalance v trupu, ramenou a hlavně v šíji. Řečeno, uděláno. S železnou vůlí jsem dodržoval obojí – dlahu v noci, trénink pravidelně – a současně dál vyhledával ticho. I cestou na trénink jsem nosil špunty do uší a v autě přes ně ještě chrániče sluchu pro stavební dělníky.

Uběhlo mnoho týdnů. Čelist a šíje se zlepšily. Když uplynuly dva měsíce, přišlo vystřízlivění: na tinnitu se nezměnilo vůbec nic. Nechápal jsem to – vždyť jsem pořád vnímal, že na pohyby čelisti a hlavy reaguje pronikavějším zvukem. Musela tam přece být nějaká souvislost. A pak jsem si vzpomněl, že mi zbývá ještě jedno stéblo: korekce atlasu. Tu jsem zavrhl, dokud jsem měl za sebou lékaře. Teď mi nezbývalo nic jiného než požádat rodiče o peníze.

Po nějakém dohadování jsem peníze měl a o pár dní později jsem jel těch zhruba 200 kilometrů k Heilpraktikerovi. A opravdu: na rozdíl od předchozích lékařů nahmatáním a pohledem – podle mé chůze a rozdílné délky nohou – zjistil, že mám atlas výrazně nakřivo. Speciálním přístrojem uvolnil svaly na šíji a pak cílenými hmaty vrátil atlas do správné polohy. Páni, to byl zvláštní pocit. Asi si dokážeš představit, co jsem udělal jako první? Správně: zaposlouchal jsem se. Jenže dlouhá jízda autem už tinnitus tak jako tak změnila a Heilpraktiker říkal, že účinek se dostaví až s odstupem času.

Při anamnéze jsem mimochodem zmínil svou gastritidu, se kterou jsem se potýkal už skoro rok. Doporučil mi změnu stravy, slupky psyllia, směs minerálních jílů a probiotika. A opravdu: díky tomu jsem se toho úporného zánětu žaludeční sliznice definitivně zbavil. To na mě tehdy udělalo velký dojem.

Zase ubíhaly měsíce. Od začátku tinnitu uplynul rok, od korekce atlasu dobré dva měsíce – a stalo se: nic. Dobře, skoro nic: šíje a čelist už byly téměř bez potíží. Jenže na tinnitus to žádný dojem neudělalo. Dál jsem ho mohl ovlivnit čelistí a šíjí, a přesto mi všechny léčby těchto částí těla byly prostě k ničemu. Už jsem nechápal vůbec nic.

Poslední stéblo: telefonát do Řezna

Poslední, co zbývalo, byla laserová terapie. Po dnech váhání a dalším soustředěném čtení Wildenova webu bylo rozhodnuto: musím to vyzkoušet, i kdyby to stálo několik set eur. Za ty dlouhé měsíce, kdy jsem nikam nechodil a nic nekupoval, se mi přece jen nějaké peníze naspořily. Tak jsem zavolal. O ceně mi zatím nic neřekli – nejdřív mám prý poslat do ordinace e-mailem svůj audiogram. Řečeno, uděláno.

Tím bylo moje rozhodnutí definitivní. Zavolal jsem znovu a tentokrát jsem opravdu mluvil osobně s dr. Wildenem. Na přesná slova si už nevzpomínám – jen na to, že mě ujistil, že moje uši budou na laser reagovat velmi dobře; bude ale potřeba řada ošetření a celkovou cenu mi může říct až po prvních sezeních. Termín měl následovat v příštích týdnech.

Nikdy k tomu nedošlo. Protože velmi krátce po tom telefonátu se stalo to nejdůležitější ze všeho. A souviselo to s mým otcem.

Vitamin B12 – nejdůležitější (náhodný) klíčový zážitek

Můj otec tehdy trpěl polyneuropatií, onemocněním nervů. Protože se jeho stav přes léky nelepšil, nechal si – na radu mé sestry – u praktického lékaře udělat test na vitamin B12. Výsledek: výrazný nedostatek. Lékař mu předepsal ampule B12 a ukázal mu, jak si injekci píchnout sám. Když si jednoho večera přímo před mýma očima jednu píchl, krátce nato řekl, že bolesti polevily a je mu zase tepleji. Bylo to na něm vidět. Taková malá ampule s červenou tekutinou – a dokáže tohle?

Ta scéna mi nešla z hlavy. Vyhledal jsem si informace: B12 je vitamin pro nervy jako žádný jiný. Při dlouhodobém nedostatku může dojít k trvalému poškození nervů. Zvlášť ohrožení: vegetariáni – tím jsem byl od patnácti – a lidé s gastritidou, které jsem se právě teprve zbavil. To trápení snad nikdy neskončí? Nejdřív přes rok tyhle uši, a teď možná trvalé poškození nervů? Hnaný tímhle strachem jsem šel ke svému praktickému lékaři (ke stejnému jako můj otec). Souhlasil. Dny ubíhaly.

Výsledek: nedostatek potvrzen. Nebylo to sice tak zlé jako u mého otce, ale byl jsem na samém spodním okraji stupnice. Seděl jsem tam a v duchu už slyšel další větu – „dobře, tak i vy budete dočasně potřebovat injekce“. Jenže ne. Můj praktický lékař řekl jen: „Nu dobrá, jste tedy ještě v normálním rozmezí a prozatím injekce nepotřebujete.“ Naléhal jsem na něj, že se můžu ve velmi krátké době dostat do skutečného nedostatku. Nedal se přesvědčit. A protože jsem tehdy lékařům pořád ještě hodně věřil, spolkl jsem svou nespokojenost a důvěřoval mu. Z ordinace jsem odešel sklíčený a frustrovaný.

Večer potřeboval otec další injekci a já začal přemítat. Mám se ho zeptat, jestli mi taky jednu dá? Ale doktor přece říkal, že je moje hodnota v pořádku – riskuju vedlejší účinky kvůli předávkování? Na druhou stranu: hrozící poškození nervů. A otci to viditelně i citelně pomohlo. A mé gastritidy mě taky nezbavil žádný lékař, ale Heilpraktiker. Tak jsem to riskl a nechal si dát injekci – s opravdu nepříjemným pocitem. (Důležité: Výslovně nedoporučuji napodobovat to bez lékařského dohledu.)

A… páni. Po několika minutách jsem cítil teplo po celém těle, lepší prokrvení – přesně jak říkal otec. Navíc jsem se cítil vyrovnanější, s jasnější a svěžejší hlavou. Uvolněně jsem šel spát.

Netrvalo dlouho a znovu jsem si vzpomněl na injekci. Jako dálkově ovládaný jsem prohledával internet kvůli B12 a tinnitu – a opravdu toho našel docela dost: zkušenosti dalších lidí, náznaky, že nedostatek B12 může vyvolat tinnitus, dokonce malou studii, v níž se pacientům s tinnitem a nedostatkem B12 po podání B12 výrazně ulevilo. To je ale štěstí, takový náhodný objev, proběhlo mi hlavou.

Jenže ještě tentýž den přišlo vystřízlivění: Tinnitus znovu zesílil – aniž bych cokoli změnil. Frustrovaně jsem si už říkal, že to přece jen byla pouhá náhoda. Až těsně před usnutím mi došlo: Sice se zhoršil, ale ne až na úroveň před injekcí. A druhý den ráno: znovu 40 procent. A znovu zhoršení během dne. Přestal jsem rozumět světu.

Ale jedna věc mi od té doby zůstala v hlavě: Na Wildenově webu stálo, že jeho laser stimuluje tvorbu energie v buňkách – ATP. A právě k tomu tělo potřebuje B12. Možná jsem ten drahý laser vůbec nepotřeboval. Možná jsem mohl energii zvýšit i pomocí živin.

Žlučníková kolika a lecitin: stavební materiál

Zatímco jsem čekal na vysokodávkový multivitaminový přípravek z USA, seděl jsem jednoho večera jako vždycky u počítače – a najednou jsem se skoro nemohl hýbat. Silné táhlé bolesti vpravo v břiše. Uff… no bezva, teď ještě tohle svinstvo. Internet (v tom už jsem mezitím získal praxi) říkal: akutní žlučníková kolika způsobená žlučovými kameny. Hodiny ubíhaly, nelepšilo se to a hluboko v noci jsem se v předklonu dovlekl do nemocnice.

Lékařka potvrdila žlučníkovou koliku a doporučila mi rovnou zůstat – druhý den ráno prý operace, žlučník ven. To pro mě absolutně nepřipadalo v úvahu; operace pro mě vždycky byly až tou úplně poslední možností. Zeptal jsem se na alternativy. Ona, viditelně a slyšitelně otrávená: Kameny se sice dají rozpustit i jinak, ale budou se pořád vracet, dokud bude žlučník uvnitř. Po několika minutách dohadování jsem podepsal souhlas a odešel domů na vlastní riziko. (Důležité: Při žlučových kamenech rozhodně vyhledej lékařskou péči – tohle je moje zcela osobní zkušenost z akutní situace, nikoli rada k léčbě pro ostatní.)

Sotva jsem vyšel ven, řekl jsem si: I na tohle musí existovat řešení, jako u tinnitu. A opravdu, zase někdo postižený na jednom fóru: Několikaměsíční užívání lecitinového granulátu mu prý úplně rozpustilo žlučové kameny, bylo to vidět na ultrazvuku. Po zkušenostech s živinami jsem tomu hned uvěřil, druhý den si obstaral dózu, vzal si doporučených 30 gramů – a opravdu cítil, jak tlak v pravé horní části břicha polevuje.

To hlavní ale přišlo o tři dny později. Po injekci B12, krátce nato poctivě lecitin – a den poté byl tinnitus najednou znovu výrazně tišší. Po měsících stagnace tu najednou bylo zlepšení o 60 až 65 procent. Už jen třetina do úplného vyléčení! Znovu na pokraji slz jsem se ptal: Proč zrovna lecitin? Četl jsem o něm všechno, co jsem našel – a narazil na něco zásadního: Lecitin je důležitý stavební materiál pro obal nervů, myelinovou vrstvu.

Počkat, myelinová vrstva? O tom jsem přece už někde četl. Znovu jsem otevřel ten článek: Hluk prý poškozuje právě tento obal nervových buněk – „podobně jako když se zničí plastový ochranný obal tenkého elektrického kabelu“. A B12 je prý nejdůležitější vitamin pro regeneraci této vrstvy. No teda. Takže nejde jen o energii, ale i o stavební materiály!

O pár dní později konečně dorazil multivitaminový přípravek. S lecitinem, injekcemi a novými vitaminy jsem doufal, že teď už mám všechno. Uplynulo několik týdnů. Jenže co na to říct: Velké vyléčení se nekonalo. Tinnitus byl méně agresivní, „tenčí“, a večerní zhoršení bylo výrazně menší – ale zlepšení se zastavilo přibližně na 70 procentech. Takže přece jen úspěch. Ale ne ten, v který jsem doufal. Přemýšlel jsem ze všech stran: Buď ještě nějaká látka chyběla, nebo se vitaminy pořádně nevstřebávaly – koneckonců od nasazení přípravku byla moje moč neonově žlutá.

Průlom na 80 procent

Můj závěr: Jestli se vitaminy skupiny B nedostávají správně tam, kam mají, musím je do sebe dostat injekčně jako B12. Po delším hledání jsem našel B1 a B2 v ampulích; B3, B5 a B8 nikde v ampulích neměli, a tak jsem si je objednal jako vysokodávkové tablety. A tak jsem tam seděl: B1, B2, B6, B9, B12 injekčně, B3, B5, B8 v tabletách, k tomu multivitamin a lecitin.

A… JO JO JO! Týden co týden další ztišení. Myslím, že to bylo někdy v šestnáctém nebo sedmnáctém měsíci, kdy z tinnitu opravdu zbývalo už jen asi 20 procent – tedy zlepšení o 80 procent – a ráno jsem ho vnímal už jen v úplném tichu. Naprostá šílenost. K večeru sice ještě znatelně zesílil, tak na 30 až 35 procent původního tónu. Ale ubíhaly další týdny a už se dá tušit: Zase se to zastavilo. Tinnitus mi zůstal věrný. Už jsem kvůli němu skoro netrpěl – ale chtěl jsem ho mít pryč. Konečně zase pořádně žít, zase se vystavovat hlasitým zvukům, zažívat hezké věci, které zkrátka bývají často hlučné.

Definitivní vyléčení: Zasypal jsem se tím

Zase jsem přemýšlel ze všech stran, co by ještě mohlo chybět – a znovu se podrobněji pustil do té věci s myelinovou vrstvou. Po dnech hledání informací jsem měl všechno pohromadě. Ukázalo se, že myslet jen na B12 a lecitin bylo až příliš omezené. Z mé strany. Tělo potřebovalo celou spoustu dalších živin, aby opravovalo nervy a buňky svým nejlepším možným tempem: omega-3 (DHA/EPA), aminokyseliny, vitamin C, vitaminy A, D, E a K rozpustné v tucích, minerální látky.

Doslova jsem se tím zasypal: dvakrát týdně injekce vitaminů skupiny B, třikrát až čtyřikrát týdně 30 gramů lecitinu, denně aminokyselinový prášek, 3 gramy omega-3, vysoké dávky vitaminu C, směs minerálních látek od Life Extension, hořčík a zinek od NOW Foods, denně sklenici nápoje LaVita a k tomu multivitaminové tablety značky Dr. Rath.

Postupné utichání: A pak tam nebylo nic

S kompletním balíkem živin – a pořád s co největším tichem – se dynamika definitivně změnila. Stejně jako na začátku: Ráno, po spánku, byl stav nejlepší. Večer tinnitus znovu zesílil. Ale ticho se prokousávalo stále hlouběji do dne: Nejdřív byl tón pryč až do poledne. Pak až do odpoledne. Večerní propady byly slabší a kratší.

A pak přišlo to jedno ráno, na které nikdy nezapomenu. Už ve zlomku sekundy po probuzení jsem cítil: V hlavě je to jiné. S bušícím srdcem – vzrušený jako dítě o Vánocích – jsem si zatlačil špunty hluboko do uší. Zaposlouchal jsem se… a nebylo tam NIC.

Ten pocit se nedal popsat. Úleva, a ano: zadostiučinění. Nevzdal jsem se, ukázalo se, že jsem měl pravdu oproti lékařům s jejich „naučte se s tím žít“, a nakonec jsem ani nepotřeboval ten drahý laser. Moje tělo to opravilo samo.

Co se v mých uších přesně stalo – proč hluk tón zesiloval, proč pomáhalo ticho, proč energie a stavební materiály rozhodovaly –, jsem tehdy jen tušil a opravdu pochopil až o několik let později. Dnes vím: Jde o zásobování vláskových buněk energií. To vysvětluji na stránce o tinnitu způsobeném hlukem.

Co jsem toho rána ještě netušil: O mnoho měsíců později se moje tělo mělo kvůli úplně jiné řetězové reakci zřítit do těžkého CFS (chronického únavového syndromu). Ale tohle poznání – že se dá vyléčit i to „nevyléčitelné“ – jsem si odnesl do dalšího pekla.

Příběh tady ještě nekončí. To, co přišlo po prvním triumfu, byla ta skutečná zatěžkávací zkouška – a vědomý, šílený důkaz, že můj model opravdu funguje.

→ Dlouhá biografie, 2. část: Zatěžkávací zkouška