Chronický tinnitus: dvakrát jsem ho měl, dvakrát zmizel.

Moc dobře vím, jaké to je ležet v noci vzhůru a nedokázat ten zvuk vypnout. Vím, jaké to je, když ti lékař řekne: „Naučte se s tím žít.“ A vím, jaké to je cítit se s problémem, který nikdo nevidí, úplně sám.

Podzim 2010, moje úplně první diskotéka. Bratranec mě přemluvil – „není tam tak plno jako jinde, je to fakt skvělá zábava“. Už na schodech dolů, dobrých 40 metrů před sálem, byly basy pořádně cítit. Naivní, jak jsem byl, postavil jsem se na nejlepší volné místo: pouhých šest až osm metrů před reproduktory. Čtyři hodiny. Druhý den ráno jsem se při vstávání převážil doleva a o tři dny později jsem v levém uchu slyšel tóny, které neexistovaly.

První ORL lékař se mi krátce podíval do ucha, řekl „jó, to neposlouchejte – poslouchejte trochu hudby“ a vyběhl z místnosti. Druhý mi předepsal ginkgo. Čtvrtý byl specialista na tinnitus a vysvětlil mi, že ten zvuk je teď věc hlavy. Šest ORL lékařů – čtyři v ordinacích, dva na univerzitní klinice. Žádný mi nedokázal pomoct.

Tak jsem začal číst sám. V noci na fóru tinnitus.de, později s notebookem na nemocničním lůžku. Tisíce hodin, po celé roky – buněčná biologie, fyziologie hlemýždě, neurologie, biochemie živin. Ne proto, že by mi to připadalo zajímavé. Ale proto, že mi žádný lékař nedokázal říct, co se mi v tom uchu vlastně děje.

Řešení jsem nenašel v laboratoři, ale v obýváku. Můj otec si tehdy kvůli nervovému onemocnění píchal vitamin B12 – malou ampulku s červenou tekutinou. Moje hladina B12 byla na samém spodním okraji normy, těsně nad oficiální hranicí nedostatku – pro moje nervy to funkčně už nedostatek byl. Můj praktický lékař mi přesto nechtěl nic píchnout. Tak jsem si večer nechal od otce dát jednu injekci, s fakt staženým žaludkem. (Důležité: Výslovně nedoporučuji napodobovat to bez lékařského dohledu.) A co ti budu povídat: druhý den ráno byl tón celkově o dobrých 40 procent tišší (zlepšení z dosavadních 25 na dobrých 40 procent). Od té chvíle to byla detektivní práce – lecitin, celý B-komplex, měsíce ticha. Zhruba po roce a půl bylo 80 procent pryč a jednou už tam nebylo nic. Nic. Audiogram „Později“ nahoře je z doby těch 80 procent.

O několik let později jsem si tinnitus úmyslně přivodil podruhé – sluchátka, celé týdny puštěná nahlas –, abych ověřil, jestli je můj model správný. Vím, jak to zní. Byl správný: tentokrát byl tinnitus za tři až čtyři měsíce pryč.

Tento web existuje, protože přesně takový bych tehdy potřeboval. Ne každá cesta sedí každému. Ale všechno, co jsem za ta léta zjistil, je tady – s nálezy, se všemi slepými uličkami. A pokud moje zkušenosti a rešerše pomohou byť jen jedinému člověku s tinnitem znovu získat naději, pak stála každá hodina práce na tomto webu za to.